Od poloviny 18. století putovaly dynastie českých loutkářů po vsích a malých městečkách.

Potulní loutkáři (často propuštění vojáci, kramáři, učitelé) si nevydělávali na živobytí vůbec snadno. V úředních dokumentech byli dokonce často označováni za žebráky. A přitom děti je milovaly. I jejich rodiče. Třeba proto, že hráli česky, a tak pomáhali v těžkých časech zachovat a rozvíjet českou kulturu a jazyk.

Loutkáři si nechávali loutky vyřezávat u profesionálních řezbářů. Proto se nám zachovala často krásná umělecká díla.