Děti dnes vyrůstají v jiném světě, dívají se na televizi, hrají hry na počítačích… Zdálo by se, že loutky už pro ně budou něčím starým, přežitým. A přeci jsem se při výstavách, na kterých jsem se podílela, ať už v Čechách nebo za hranicemi, přesvědčila, že to není pravda. Děti znovu a znovu přicházejí a s rozzářenýma očima objevují kouzlo postaviček na nitích.
Vilém Janeček má krásnou sbírku dřevěných řezbovaných loutek, která si zaslouží pozornost. Loutky řezbářů známých i neznámých, loutky, s nimiž se hrálo ve školách, po spolcích i po domácnostech v různých koutech země – celkem na 150 loutek.
Nainstalovat je do vozu a putovat s nimi z místa na místo považuji za báječný nápad. Janečkovi jako by se tak vraceli k původním loutkářským kořenům, do dob, kdy loutkáři putovali se svým divadlem po kraji. Věřím, že všude, kam zamíří, potěší děti i jejich rodiče.
A přinesou do dnešního uspěchaného světa zas trochu té starodávné poezie, o které hovořil třeba i Mikoláš Aleš: „Sedli jsme si na seno, ani jsme nedutali, jenom jsme se dívali na prince, na krále, princezny a královny. Tak dávno tomu už je, ale na všecko se dobře pamatuji. Taková krásná, jako živá, pimprlata tam visela. Člověk by ani nevěřil, co je poezie v takovém prostém lidovém kumštu…“
Lenka Šaldová
kurátorka loutkářské sbírky
Národního muzea Praha